Očekávám mnoho, nevyžaduji nic.

Příběhy z koučování

Výkonný ředitel dobře zavedené společnosti si stěžoval: „Jak to, že se mi pořád děje to samé: ráno se probudím s vědomím, že jsme v práci po pás v ... Svolám odpovědné lidi a ti mi vysvětlí, že můžu být rád, že nejsme v ... po krk.“

Tak se na to podívejme ze všech stran.
Ředitel je mladý, výkonný, energický, zodpovědný pracant, odborník ve svém oboru a navíc ho práce baví. Ví co chce, jde cílevědomě za svým. Chápe věci velmi rychle, dokáže se okamžitě rozhodnout. Má na sebe velké nároky – jak v práci, tak v osobním životě.
Jeho manažeři jsou určitě schopní, ale navíc mají něco společného: každému k výše popsané „dokonalosti“ něco chybí. Jeden není až tak na práci, druhý neví přesně co je jeho úkolem, třetí neumí vést lidi a čtvrtý upřednostňuje potřeby svého oddělení před potřebami celé společnosti...
Firemní kultura prochází změnami – z rodinné firmy se stává velká společnost. Původní „rodina“ drží při sobě, nováčci jsou ostražitě přijímáni.
Procesy jsou v plenkách, personální práci vykonává kdosi na půl úvazku, na plánování a hodnocení ještě doba neuzrála.
„A jak zadáváte úkoly?“
„Normálně – prostě jim řeknu, co mají udělat. Nebo – já vím, co chcete slyšet – sednu si s nimi a dokoučuji je k tomu, co mají udělat.“
„A co se děje dál?“
„Pak se jednoho dne podívám, jestli je to hotové a ono není. Za to je mnoho závažných důvodů, proč to nešlo...“

Netrvalo dlouho a ředitel (jak jsem psala člověk bystrý a rychle chápající) pronesl:

„Já prostě očekávám mnoho a nevyžaduji nic...“