Vztah v koučování.

Tento článek byl publikovaný v časopisech Manažerské řízení číslo 9/2009 a HRM číslo 5/09.

Jedním ze základních kamenů úspěšného koučování je vztah kouče a klienta. Díky němu by se klient měl cítit natolik uvolněně, aby dokázal s novým náhledem pochopit, přijmout a začít používat nové druhy chování či postojů k realitě.

Kouč má vytvořit vztah, ve kterém je koučovaný přijímán bez výhrad, cítí opravdový zájem a zároveň si je naprosto jistý diskrétností. Nemusí se tedy obávat kritiky, nekoriguje nápady, které se mu honí hlavou a může nahlas říct to, co by si jinak snad ani nepomyslel.

Zároveň v takto navozeném vztahu si kouč může dovolit pokládat otázky, které klienta inspirují k tomu, aby dokázal věci vidět v jiných souvislostech a dávat zpětnou vazbu, která by se v jiném vztahu přijímala těžko.

Když chceš zažít něco, co jsi nikdy nezažil, udělej něco, co jsi ještě nikdy neudělal

Mirek - vedoucí divize – se rozhodl s pomocí kouče změnit svůj styl řízení lidí. Věděl, že by si měl vybrat kvalitní podřízené, předat jim svoje zkušenosti, přenést na ně zodpovědnost a vytvořit efektivní tým. Doposud mu na tyto činnosti nezbýval čas – okolnosti ho nutily věnovat se novým zakázkám osobně. Neměl se o koho opřít a také se mu zdálo nejefektivnější udělat všechno sám a delegovat jenom drobnosti.
Mirek si myslel, že mu k vyřešení problému stačí získat potřebné „manažerské“ dovednosti.
V koučování se často ukáže, že problémy mají mnohem hlubší podstatu, než se na první pohled zdá.
Díky tomu, že se nám společně podařilo navázat důvěryhodný vztah, získal Mirek prostor o věcech mluvit, zvažovat nové souvislosti a v neposlední řadě získávat objektivnější zpětnou vazbu.
Uvědomil si, že je hluboce přesvědčen, že jeho práci specialisty nedokáže udělat nikdo stejně dobře jako on. Jednoduše lidem nedůvěřoval. A také si přiznal, že mu dělá dobře být „v každé kaši za vařečku.“ Díky těmto postojům bylo pro něj opravdu těžké předat svoje zkušenosti a úkoly podřízeným a začít se věnovat jejich vedení a řízení.
„Poprvé v životě o těchto pro mě klíčových věcech mluvím a dalo by se říct, že poprvé o nich také uvažuji. Doposud nebylo s kým a také proč. Díky těmto rozmluvám přicházím na nové souvislosti a začínám věci opravdu chápat. Je to, jako bych rozvinul tapiserii, kterou jsem měl v hlavě, ale obrázek jsem neviděl.“

Pro některé klienty je prostředí vytvořené při koučování jedinečnou a také jedinou možností otevřeně mluvit o sobě, o svých problémech, nápadech či názorech. Je to právě vztah, který podněcuje sebeuvědomění u klienta.

Je osvobozující nebrat ohledy

Ředitel společnosti, který právě činil rozhodnutí s velkým dopadem na zaměstnance, ocenil koučink takto:
„Je pro mě ohromně důležité a osvobozující, že unesete to, co vám říkám. Nemusím se bát, že se zhroutíte, že se na mně budete dívat skrz prsty, či polemizovat se mnou. Nemusím na vás brát ohledy a mohu říkat věci naplno, tak jak je cítím. Vím, že mi řeknete svůj názor a nebudete mně chtít nikam manipulovat. Pomáhá mi to rovnat si myšlenky, soustředit se na to, co je opravdu důležité. Mám nyní větší přístup ke své intuici.“

Pro klienty, kteří díky své profesionální pozici nemají možnost otevřeně mluvit vlastně s nikým, je rozhovor s koučem ojedinělou možností projevit se bez obalu. Takový zážitek je pak často součástí psychohygieny manažera.

Nenosím si problémy domů

Alena začala řídit velký tým lidí. Zjistila, že ji mnohé situace, které musí řešit, vnitřně drásají. „Proč mi to udělal? Jak se takto může chovat? Co tím zamýšlí?“ To byly otázky, které se ji často honily hlavou a které řešila i po práci.
Věděla, že potřebuje získat odstup, že si vše bere až příliš osobně. Nevěděla však, jak to udělat. Kamarádky ji utvrzovaly v tom, že jedná správně, ale jednotlivé podřízené je potřeba vyměnit. Rozhovory s přítelem, který ji dával rady, jak se zachovat, končily zpravidla hádkou.

V průběhu koučování nahlédla Alena svůj stín. To je ta část našeho chování, kterou nevidíme, resp. nechceme vidět. Každý si svůj sebeobraz barví trošku dorůžova, ale realita je jiná.
Alena se díky zpětné vazbě, uviděla tak, jak ji vnímali její kolegové a porozuměla jejich reakcím. Začala se chovat ve vybraných situacích jinak. Výsledek se samozřejmě dostavil.

„Pochopila jsem, že některé osobní věci je pro mě lepší řešit s profesionálem. To nic nemění na tom, že si dál cením názorů kamarádek i přítele a jejich podpora je pro mně nesmírně důležitá. Ale například zpětnou vazbu, kterou jsem dostala v průběhu koučinku, bych od přítele nikdy nevzala. Myslím, že kdyby mi ji dal, urazila bych se a velmi by to náš vztah zkomplikovalo. Vlastně je pro mě důležité zjištění, že s ním nemůžu a nechci probírat „všechno“. V koučování nacházím prostor pro sebe a pro svůj seberozvoj. Kouč je tady pro mě a já si nenosím problémy domů.“

Vztah kouče a koučovaného nestojí pouze na tom, jestli si tito dva jsou osobnostně blízcí, či sympatičtí. Kouč musí na profesionální úrovní zvládat četné nástrahy důvěrného vztahu tak, aby byl ve výsledku klient posílen, ne poškozen.
Je to kouč, který dokáže odhalit vliv přenosu či protipřenosu, načasovat a formulovat otázku, nastavit zrcadlo a v neposlední řadě vhodně klienta podpořit.

Díky důvěrnému a diskrétnímu vztahu, do kterého si naslouchající nepromítá svoje vlastní problémy a plně se soustředí na cíle koučinku, může koučování probíhat opravdu efektivně.
Navázání a udržení profesionální vztahu je důležitá dovednost, kterou musí kouč umět disponovat. Koučovaný by pak měl vědět, že takovéto prostředí je nutnou součástí kvalitního koučinku.

Děláš to dobře

Příběhy z koučování

Někdy je mi líto, že nejsem děda.
Ne že by se mi nelíbilo být hezkou ženskou.

Spíš je to v situacích, kdy koučovaný potřebuje, aby mu naslouchal dědeček.
Aby tam jenom tak seděl, poslouchal, usmíval se a dopředu věděl, co bude řečeno. Protože on už touto cestou šel a zná ji. A je na ni dál. Mnohem dál.
Aby pak třeba řekl: „Víš, to je normální. Vydrž. Děláš to dobře. Děláš to dobře. Děláš to dobře.“
Pak bychom chvíli seděli a bylo by ticho. Děda by mohl kouřit doutník, nebo se opírat oběma rukama a bradou o hůl.

Dnešní manažeři zažívají a řeší situace, o kterých se jejich otcům (nedejbože dědům) ani nesnilo. Je těžké, téměř nemožné, setkat se s někým zralejším, kdo už toto všechno zažil a mohl by nám poskytnout oporu. A přitom je to tak potřebné!
V těžkých či krizových situacích, když si nevíme rady, když začínáme pochybovat o svém jednání, když se neorientujeme v situaci, když jsme třeba jenom unavení či pod tlakem okolností, když nám dochází trpělivost, když se cíl ztratil v mlze...
Ve všech těchto chvílích by se děda prostě hodil.

Očekávám mnoho, nevyžaduji nic.

Příběhy z koučování

Výkonný ředitel dobře zavedené společnosti si stěžoval: „Jak to, že se mi pořád děje to samé: ráno se probudím s vědomím, že jsme v práci po pás v ... Svolám odpovědné lidi a ti mi vysvětlí, že můžu být rád, že nejsme v ... po krk.“

Tak se na to podívejme ze všech stran.
Ředitel je mladý, výkonný, energický, zodpovědný pracant, odborník ve svém oboru a navíc ho práce baví. Ví co chce, jde cílevědomě za svým. Chápe věci velmi rychle, dokáže se okamžitě rozhodnout. Má na sebe velké nároky – jak v práci, tak v osobním životě.
Jeho manažeři jsou určitě schopní, ale navíc mají něco společného: každému k výše popsané „dokonalosti“ něco chybí. Jeden není až tak na práci, druhý neví přesně co je jeho úkolem, třetí neumí vést lidi a čtvrtý upřednostňuje potřeby svého oddělení před potřebami celé společnosti...
Firemní kultura prochází změnami – z rodinné firmy se stává velká společnost. Původní „rodina“ drží při sobě, nováčci jsou ostražitě přijímáni.
Procesy jsou v plenkách, personální práci vykonává kdosi na půl úvazku, na plánování a hodnocení ještě doba neuzrála.
„A jak zadáváte úkoly?“
„Normálně – prostě jim řeknu, co mají udělat. Nebo – já vím, co chcete slyšet – sednu si s nimi a dokoučuji je k tomu, co mají udělat.“
„A co se děje dál?“
„Pak se jednoho dne podívám, jestli je to hotové a ono není. Za to je mnoho závažných důvodů, proč to nešlo...“

Netrvalo dlouho a ředitel (jak jsem psala člověk bystrý a rychle chápající) pronesl:

„Já prostě očekávám mnoho a nevyžaduji nic...“