Jeho důsledky - snížený pracovní výkon, zvýšená nemocnost, nepřátelské pocity a chování vůči klientům a kolegům, ztráta zájmu o osobní růst a negativní postoj k vykonávané profesi – jsou pro každou organizaci závažné a právě proto je jeho dobrá znalost a dovednost jej ovlivnit důležitou součástí práce každého manažera.
Pochopit syndrom vyhoření (burnout syndrom) nám pomáhá už jeho název. Anglické sloveso „to burn“ znamená hořet a spojení „burn out“ vyhořet, vyhasnout. Pokud oheň symbolizuje nadšení, radost, energii, motivaci, zájem a aktivitu, pak vyhoření můžeme chápat jako nezájem, podráždění, vztek, únavu, demotivaci, vyčerpání.
Poprvé popsal burn-out syndrom v roce 1974 H. Freudenberger a odstartoval tím vlnu zájmu o tento fenomén. V průběhu let vzniklo mnoho nových definic, ale většina se shoduje v těchto bodech:
- Vyskytuje se většinou u profesí obsahujících práci s lidmi a závislost na jejich hodnocení.
- Způsobuje ho déle trvající pracovní stres.
- Projevuje se hlavně vyčerpaností, únavou a „opotřebením“.
- Provází jej i další psychické a tělesné potíže, či problémy v sociálních vztazích.
Původně se zdálo, že syndromem vyhoření trpí hlavně lidé pracující s lidmi. Úředníci, lékaři a zdravotní sestry, učitelé, advokáti, obchodníci, policisté. V dnešní společnosti, orientované na spotřebu, stále větší tlak na výkon a rychlé životní tempo, však může onemocnět kdokoliv a nebude překvapením, že syndromem vyhoření trpí i nezaměstnaní.
Riziková je práce s nekompromisními požadavky na vysoký a nekolísavý výkon se závažnými důsledky v případě omylu, a zároveň s malou možností ovlivnit tempo práce, její podmínky a povahu.
Zajímavý je fakt, že často „infekce vyhoření“ postihne několik lidí najednou. Ukazuje se, že syndrom vyhoření u zaměstnanců vypovídá o kvalitě jejich pracovního prostředí. Postižené je například jedno oddělení jinak zdravé společnosti. Manažeři mají problémy v jedné firmě a v jiné ne.
