Příběhy z koučování
Výkonný ředitel dobře zavedené společnosti si stěžoval: „Jak to, že se mi pořád děje to samé: ráno se probudím s vědomím, že jsme v práci po pás v ... Svolám odpovědné lidi a ti mi vysvětlí, že můžu být rád, že nejsme v ... po krk.“
Tak se na to podívejme ze všech stran.
Ředitel je mladý, výkonný, energický, zodpovědný pracant, odborník ve svém oboru a navíc ho práce baví. Ví co chce, jde cílevědomě za svým. Chápe věci velmi rychle, dokáže se okamžitě rozhodnout. Má na sebe velké nároky – jak v práci, tak v osobním životě.
Jeho manažeři jsou určitě schopní, ale navíc mají něco společného: každému k výše popsané „dokonalosti“ něco chybí. Jeden není až tak na práci, druhý neví přesně co je jeho úkolem, třetí neumí vést lidi a čtvrtý upřednostňuje potřeby svého oddělení před potřebami celé společnosti...
Firemní kultura prochází změnami – z rodinné firmy se stává velká společnost. Původní „rodina“ drží při sobě, nováčci jsou ostražitě přijímáni.
Procesy jsou v plenkách, personální práci vykonává kdosi na půl úvazku, na plánování a hodnocení ještě doba neuzrála.
„A jak zadáváte úkoly?“
„Normálně – prostě jim řeknu, co mají udělat. Nebo – já vím, co chcete slyšet – sednu si s nimi a dokoučuji je k tomu, co mají udělat.“
„A co se děje dál?“
„Pak se jednoho dne podívám, jestli je to hotové a ono není. Za to je mnoho závažných důvodů, proč to nešlo...“
Netrvalo dlouho a ředitel (jak jsem psala člověk bystrý a rychle chápající) pronesl:
„Já prostě očekávám mnoho a nevyžaduji nic...“
středa 8. dubna 2009
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
No a jak to bylo dal?
Tkvi problem v tom,ze clovek ocekava, ale nestanovuje se presne co je pozadovano - co, kdo, jak, dokdy? Nebo je problem, ze clovek sam je schopny zvladnout diky sve motivaci mnohem vic, nez jsou ostatni ochotni? Pak je nutna motivace ostatnich, aby dodali vysledky...
Jak to bylo dál?
V tomto konkrétním případě se pan ředitel rozhodl, že bude svoje požadavky jinak formulovat. Resp. zjistil (i díky kameře), že vše na dotyčného "vysype" a odchází s tím, že podřízený vše pochopil a se vším souhlasí. Začal víc zatahovat do problému (vyžadovat odpovědnost za úkol, přestal direktivně říkat, jak se věci mají udělat správně atp., víc naslouchal a nechal zaměstnance, aby si na věc přišel sám).
To se setkalo ale s jeho velkou netrpělivostí a potřebou mít věci hned a dokonale (podle sebe) a tak jsme pokračovali na změně jeho přístupu (nastavení).
Odpověď zní: není tady jednoznačná odpověď na to, v čem tkví problém. U každého je to jinak. Naznačil jste obecná pravidla - souhlasím s nimi - ale moje zkušenost říká, že každý z nás dělá "chybu" v něčem jiném.
Okomentovat