Ženy, muži a koučování

Článek byl publikovaný v časopise HRM číslo 5/09.

Často se setkávám s otázkami na rozdíly v koučování žen a mužů. S čím se ve světě manažerů potýkají ženy a s čím muži? Které ženské a které mužské vlastnosti jsou pro manažera důležité? Jak se má žena chovat, aby byla úspěšná?

Ve svých úvahách vycházím z předpokladu, že „manažerský“ svět si vytvořili muži. V řízení společností, obchodování či ve vedení projektů se tedy apriori dodržují pravidla, která jsou více blízká jim. Ženy do tohoto prostředí teprve vstupují. Přinášejí si s sebou svoje „ženské“ postupy a způsoby chování.
Ženy i muži mají ale něco společného. Je to očekávání. Očekáváme, že se ostatní budou chovat podle našich zažitých představ.

Proč jsou takoví?

Jitka postoupila na místo manažerky v oddělení nákupu. Po určité době si ji zavolal ředitel divize a naznačil jí, že není s jejím výkonem spokojený. Má na sobě zapracovat.
Jitka z toho byla rozmrzelá. Měla pocit, že jde o spiknutí „kluků“ z oddělení. Je mladá, nová, bez zkušeností, v oddělení jediná žena a navíc hezká. Neberou ji jako rovnocenného partnera. Například ředitel divize ji na schůzích vyloženě přehlíží a naslouchá jenom chlapům. Několikrát se jí stalo, že na jednání s dodavatelem musela na jeho přání vzít s sebou kolegu. Údajně by to sama nezvládla. I služebně mladší muži v divizi mají mnohem více pravomocí, než ona.
V průběhu koučování se Jitka dokázala na sebe podívat očima svých kolegů a dodavatelů. Pochopila, že její chování je odlišné od jejich očekávání. Kolegové a dodavatelé měli zažitá určitá pravidla jednání. Standardem byla věcná komunikace, tvrdé vyjednávání a sportovní přístup „jednou vyhraješ ty a podruhé já“. Bylo to mužské prostředí, ve kterém byla žena opravdovou výjimkou.
Jitka si díky videozáznamu a zpětné vazbě uvědomila, že celou svou mimoslovní komunikací se svým okolím mimoděk koketuje. Díky oblečení, pohledům, gestikulaci a v neposlední řadě espritu mladé krásné ženy, vydávala jednoznačné a nepřehlédnutelné signály svádění. Pro ni to byl přirozený způsob jednání, neměla vůbec v úmyslu dělat tento dojem. Očekávala, že je důležité, jaké jsou výsledky její práce.
Naopak pro její mužské kolegy bylo velmi těžké vnímat její chování a zároveň ji brát jako rovnocenného partnera. To, jak působila, nezapadalo do jejich představ o tom, jak se chová a jak vypadá nákupčí. To byl hlavní důvod jejich nedůvěry a ostražitosti. Nedokázali ji brát vážně, když byla jiná, než očekávali.
Zklamání a rozčarování bylo vzájemné.

Jak jí to mám vysvětlit?

Martinovým úkolem bylo vdechnout do své divize nového obchodního ducha. Kromě jiných opatření se rozhodl pro změnu organizační struktury. Vytvořil nové týmy a do jejich čela postavil nejschopnější podřízené. Jedinou ženou na této pozici byla Klára.
Problémy začaly ve chvíli, kdy Martin vystupňoval tlak na výkon. „Je to otřesné. Jsem úplně znechucený, když s ní mluvím. Nechápu to. Cítím, že bych s ní měl jednat jinak, než s ostatními, ale cokoliv zkusím, je špatně. Ona je schopna se mi na schůzce rozbrečet! Já se budím hrůzou, co zas bude... Přece ji nemůžu vyměnit. Já tam aspoň jednu ženu potřebuji. Jakkoliv s ní mluvím, vše si bere moc osobně. Přitom vím, že pracuje svědomitě. Stačilo by, kdyby začala více řídit a důsledně vyžadovat výkon...“
Martin předpokládal, že když se dokáže domluvit s muži, nebude mít problém domluvit se s jednou ženou. Stačí, když bude dostatečně vytrvalý a ona pochopí, že to s ní myslí dobře.
Klára měla také jiné představy o jejich vzájemné komunikaci. Místo krátkých vytýkacích mailů by upřednostnila dlouhý rozhovor z očí do očí. Tlak na výkon by ráda vyměnila za pozitivní zpětnou vazbu. A také si chtěla postěžovat, jak je to v terénu těžké. Martin ke svému překvapení zjistil, že to bude muset být on, kdo změní svůj styl řízení, pokud si chce Kláru udržet.

Být profesionální aneb čí pravidla platí?

Naše představy o tom, jak by se k nám lidé měli chovat, nám komplikují život. Muži často očekávají, že se ženy budou chovat profesionálně – to znamená podle mužských pravidel. Nebo na základě svých zkušeností dojdou k předpokladu, že žena je nedůvěryhodný a nevyzpytatelný tvor. Ženy očekávají, že jim muži porozumí a že je budou automaticky brát jako rovnocenné partnery. V průběhu koučování ženy i muži pochopí rozdíly mezi tím, co se od nich očekává a tím, co by si sami přáli. Toto poznání je často vede ke změně chování.

Ženy většinou začnou respektovat pravidla vyjednávání, přestanou si brát věci osobně, méně užívají své „ženské zbraně“ a naopak přivřou oči nad „sebeprezentací“ svých mužských kolegů. Muži se učí brát víc v potaz „lidský faktor“. Více naslouchají, snaží se vcítit, diskutují, uvažují o potřebách týmu. Nejsou tolik překvapeni, když zjistí, že jejich kolegyně občas nemluví přímo k věci.
Existují rozdíly v koučování žen a mužů? Ano, rozdíly existují. Nejsou však, jak by se na první pohled mohlo zdát v tom, že se ženy musí naučit být tvrdší a muži by měli trénovat více vcítění a naslouchání. Výzva pro obě pohlaví spočívá v hlubším pochopení vzájemných očekávání.

Diference v chování obou pohlaví jsou hnacím motorem ve vývoji pracovního prostředí. Díky frustracím, které způsobují na obou stranách, jsou vnímavé ženy i muži nuceni ke změnám.